Bretaň - poloostrov Quiberon

Bretaní po vlastní ose – 10. poloostrov Quiberon

Quiberon – v bretonštině Kiberon – je poloostrov, který byl původně ostrovem. S pevninou je v současnosti spojen úzkým tombolem, po kterém vede silnice, vlaková trať a cesta pro pěší a cyklisty. Na protáhlém poloostrově o rozloze zhruba 8,83 km² se nalézá několik obcí, z nichž největší je stejnojmenné městečko Quiberon, které leží na samém konci poloostrova. Tento rybářský přístav býval proslulý lovem a zpracováním sardinek. Speciální obchody nabízejí nepřeberné množství druhů stále, nicméně lov a zpracování sardinek dnes už není hlavním průmyslem poloostrova. Dnes je to cestovní ruch. Ale krabička sardinek je stále hlavním suvenýrem.

V současnosti je městečko Quiberon příjemným letoviskem s písečnými plážemi, které se nacházejí na východní části poloostrova. Přímořské podnebí a léčivé účinky mořské vody sem láká velké množství návštěvníků. Proto se mu také přezdívá „malá Florida“. Jeden z nejstarších hotelů, Hotel de France, byl vystavěn koncem 19. století. Ovšem tehdy byla hlavní turistická sezona na Quiberonu v zimě, kdy se návštěvníci jezdili k moři nadýchat čerstvého vzduchu. Přes léto byly hotely zavřené. Ke změně dochází po skončení 1. světové války.
Do historie se poloostrov významněji zapsal v roce 1795, kdy zde bylo povražděno zhruba 10 000 royalistů při pokusu o zvrácení Francouzské revoluce.

Na Quiberonu nás láká oceánská část břehů, tedy západní pobřeží nazývané Côte Sauvage – Divoké pobřeží. Toto pobřeží poloostrova je dlouhé okolo 14 kilometrů a po celé jeho délce vede turistická stezka (Chemin de douaniers – Celní stezka), na které je mnoho vyhlídkových míst, při odlivu také celkem dost pláží a sem tam i občerstvení. Nejspíš by se dalo projít za jediný den, ale my jsme si výlet na Quiberon rozdělili na dny dva. A dobře jsme udělali, první den výletům počasí příliš nepřálo. To se v Bretani stává.

Côte Sauvage – vlny Atlantského oceánu na Divokém pobřeží poloostrova Quiberon, Bretaň, Francie

Côte Sauvage, Quiberon — Vlny Atlantiku na Côte Sauvage – Divoké pobřeží – na poloostrově Quiberon, Bretaň, Francie

První den máme za výchozí bod pláž Port Bara (GPS: 47°30’47.824″N, 3°9’8.171″W), poblíž které je i parkoviště. Toto místo se nachází přibližně uprostřed poloostrova. Hned po příjezdu vidíme, že Côte Sauvage – Divoké pobřeží – opravdu vypadá tak, jak napovídá název. Srázy rozeklaných skalisek spadajících do oceánu jsou vysoké a strmé. Vydáváme se na sever, k Port de Blanc. Panující počasí je o něco horší než typicky Bretaňské. Vítr od Atlantiku je velmi silný a mraky se honí po obloze.

V silném větru postupujeme pomalu a pod námi se prudké a mohutné vlny Atlantiku bouřlivě tříští o rozervaná skaliska a mořská pěna poletuje vzduchem. Vrcholí příliv. I na vysokých útesech není nouze o spršku mořskou vodou z roztříštěných vln. Je tu holt ʺdivoceʺ.

Zčistajasna mraky někam mizí, silný vítr zůstává (změny počasí jsou v Bretani opravdu náhlé) a my scházíme na pláž Port Blanc. Při pozorování vln z pláže se zdá, že se přes vás převalí a spláchnou. Zde se na chvíli se usadíme. Pláž je schována mezi vysokými útesy a tak tu vítr není tolik silný a slunce pěkně hřeje. Ovšem dál jak po kolena se do moře nikdo neováží, vlny jsou obrovské a přelijí se přes člověka jako nic. Dá práci se udržet na nohou. Jak je to s koupáním na Divokém pobřeží upřesňuje hustá síť tabulí po celém pobřeží: ZÁKAZ!!! ZÁKAZ!!! ZÁKAZ!!!

Nedaleko pláže vody oceánu za miliony let vytvořily skalní bránu Arche de Port Blanc, ke které se dá při odlivu sejít po strmých schodech.

Po zastávce na pláži vystoupáme zpátky na útesy ke zřícenině celního domku (Maison de douaniers) odkud je opět daleký výhled na pobřeží a oceán.

Pokračujeme na nejsevernější výběžek západního pobřeží, ale vítr neustále zesiluje. Za chvíli je tak silný, že dá práci udržet se na nohou a od oceánu přináší slanou tříšť. Fotit už se nedá. Skoro ani koukat ne. A slunce každou chvíli zastiňují tmavá mračna. Na chvíli se musíme schovat do vnitrozemí.

Stejnou cestou se vracíme zpět. Na konci výletu se živly mírně uklidní. Na koupání už to není, ale posezení na pláži je fajn. Výlet nebyl dlouhý, 8 km celkem, ale dal nám docela zabrat a trval překvapivě dlouho. Chůze ve větru byla náročná, ale zpočátku jsme si i párkrát užili pláže a moře. Počasí sice nebylo ideální, ale vidět Divoké pobřeží když je opravdu “divoké“ stojí za to!

Parkoviště je asi 300 metrů od pobřeží a docela skryté, ale přesto je na oknech auta vrstva soli nafoukaná z Atlantiku. Ostřikovač je dobré mít naplněný 🙂 !

Při další návštěvě volíme stejný výchozí bod, tedy parkoviště u pláže Port Bara a vyrážíme směrem na jih.

Tentokrát je vyloženě krásně. Vrcholí odliv a mezi strmými skalami lze při odlivu objevit malé útulné písečné pláže a i když je koupání v moři u Divokého pobřeží přinejmenším velmi nedoporučeno – tabule před tím velmi varují – osvěžení v Atlantiku je velmi příjemné. Myslím, že pláž Port Guibello (GPS: 47°30’3.800″N, 3°8’58.403″W) patří mezi ty nejkrásnější. Co se týče teploty vody, leckoho asi nepotěším: oceán je studený. Opravdu studený! Ale slunce pálí, na pobřeží není kam se schovat do stínu, takže občasné osvěžení v Atlantiku přijde velmi vhod.

S kratšími či delšími zastávkami pokračujeme po stezce směrem k obci Quiberon. Cestou přicházíme k místu nazvané Ancien Lavoir. V mapách.cz jsou tato místa označována jako kašna či fontána a u některých opravdu něco jako kašna je, ovšem jsou to staré prádelny. Do vybudované nádrže byla zachycována voda, v níž se pak pralo prádlo, jak se dovídáme od místních.

Poté docházíme k menhiru de la pointe d’Er-Limouzen. Cesta pokračuje okolo restaurace Le Vivier na skalnatém výběžku, ze kterého je daleký výhled. Na obzoru se oceán jen hemží bílými plachtami plachetnic. O pár desítek metrů je další restaurace, Les Mouettes. V její bezprostřední blízkosti stojí dva menhiry. Menhir ve tvaru srdce – Menhir de Beg Er Goalennec(A) a jeho kamarád Menhir de Beg Er Goalennec(B).

Menhir Beg Er Goalennec na poloostrově Quiberon

Stezka pokračuje dál k menhiru de la Pointe-de-Guéritte. Pak už přicházíme do městečka Quiberon. Na úzkém výběžku stojí zámek Château Turpault. Není to historická památka, jde o ʺnovostavbuʺ. Zámeček si nechal postavit místní podnikatel v minulém století. Jeho dědicové zámeček používají dodnes. Stezka vede podél pláží k přístavu Port Maria. Městečko působí dost ospale a ani na hlavní pláži La Grande Plage není kupodivu v tento slunný den mnoho lidí. Tato část je ještě stále otočena k otevřenému oceánu a tak je možné, že jsou spíše využívány pláže na východním pobřeží. Po stezce je možné dojít až na nejzazší výběžek poloostrova. My jsme rádi, když se nám podaří objevit otevřený bar.

Na cestu zpět se vydáváme okolo menhirů de Mané-Meur. Jsou ostatním menhirům, které jsme potkali, na dohled a zdá se, že i spolu s menhirem de Manémeur (je kousek dál ve městečku) tvoří řadu. Zbytek rozsáhlejšího uskupení?

Vracíme se k restauraci Les Mouettes. Plný hrnec mušlí (11 Euro) a pivo v bezprostřední blízkosti menhirů de Beg Er Goalennec nemá chybu. Od restaurace se stejnou stezkou vracíme zpět. Je zajímavé pozorovat, jak příliv změnil ráz pobřeží. Zalil všechny pláže a už není, kde se vycachtat. Ale k večeru se stejně citelně ochlazuje.

Vracíme se k pláži Port Bara. Vytahujeme vrstvy teplého oblečení a usazujeme se na vrcholku jednoho z útesů. Blíží se západ slunce. Za celý den jsme na stezce pár turistů sice potkali, ale byli tak roztroušeni, že to byla víceméně osamocená procházka. Zato nyní se odkudsi začínají vynořovat a vrcholky útesů se plní. Výjimkou nejsou ani křesílka se stolečkem a připravenou večeří servírovanou k západu slunce. Slunce v Bretani zapadá poměrně pozdě.