Bretaní po vlastní ose – 25. Côte de Granit Rose II (Pobřeží růžové žuly II)
Další zajímavá místa v rozšířené oblasti Pobřeží růžové žuly:
Le Gouffre
FOTOGALERIE: https://www.siloto.cz/photogallery/index.php?/category/pobrezi-ruzove-zuly
Malý domek vklíněný mezi skaliska na malém výběžku do oceánu nad obcí Plougrescant je jednou z ikon severního pobřeží Bretaně označované celkově jako Côte de Granit Rose – Pobřeží růžové žuly.
Domek je známý jako Castel-Meur (francouzsky ʺLa Maison du Gouffreʺ, anglicky ʺThe house between the rocks“). Ale používá se pro něj povětšinou jen označení Castel-Meur nebo Le Gouffre.
Bezprostřední okolí se totiž nazývá Le Gouffre (Propast) podle prolákliny mezi dvěma útesy. Celý výběžek má po obvodu necelý kilometr, ale pokračovat je možno oběma směry podél pobřeží po četných pěšinách.
Dům v Le Gouffre du Castel-Meur byl postaven v roce 1861 a dnes už by na chráněném pobřeží podobný kousek neprošel. Domek je v soukromém vlastnictví, patří stále potomkům prvního majitele a jeho návštěva není možná. Ale o návštěvu domku ani příliš nejde, spíš o pohled na něj. V době přílivu se z pozemku, na kterém leží, stává ostrůvek a je oceánem odříznutý od pevniny. Ale myslím, že ani tak si majitelé příliš klidu neužijí. I zdejší pobřeží je velmi navštěvovaná oblast.
Nedaleko domku je malá kavárna, kde je možné se občerstvit a konají se tu výstavy. Jejich tématem je ochrana přírody. Návštěvnost Côte de Granit Rose je totiž obrovská a jinak než určitou regulací by asi ochrana přírody nebyla možná. Cesty kolem pobřeží jsou povětšinou ohraničeny nízkými kůly, mezi nimiž je natažen provaz, drát nebo řetízek. Je to nízký plůtek a není problém ho překročit, ale dělá to málokdy málokdo. Právě výstavy upozorňují turisty na to, že v porostu kolem cest, mezi kameny či přímo na kamenech, v písku, prostě všude kolem, žijí (nebo zde mají vejce, larvy) spousty živočichů a případný pohyb mimo vyznačené cesty nebo hýbání s kameny těmto formám života nijak nesvědčí.
Nedaleko je i nejnavštěvovanější místo lokality: útesy u propasti Le Gouffre (GPS: 48.8667100N, 3.2379703W), odkud je nádherný výhled na oceán a okolní krajinu.
Na tomto pobřeží skaliska vytvářejí dlouhé výběžky, které se zařezávají do Atlantického oceánu. Mezi nimi jsou malé písčité pláže. Průzračné moře, bílá pěna vln a divoká, rozeklaná skaliska vytvářejí úžasné a jedinečné panorama, které neomrzí.
Okolo celého pobřeží nad obcí Plougrescant vedou cesty a pěšiny a i tato část bretaňského pobřeží stojí na návštěvu.
Ostrov Ile-Grande (Enez Veur)
Ostrov Île-Grande (v bretonštině Enez Veur) je součástí obce Pleumeur-Bodou.
V roce 1891 byl postavením mostu spojen s pevninou. V té době měl ostrov asi čtyřicet domů a 150 až 200 obyvatel. Tento most byl v roce 1946 a znovu v roce 1974 přestavěn a zmodernizován.
Od poloviny 19. století a až do roku 1950 rostla místní ekonomika díky intenzivnímu dobývání žuly v mnoha částech ostrova a Ile-Grande se začal zalidňovat.
Ale dolování žuly na ostrově sahá dále do minulosti. Místní žula byla například použita už ve 14. a 15. století při stavbě katedrály v Tréguieru.
Lomy jsou v současnosti uzavřeny. Největším lomem byl lom Castel Erek, který fungoval od roku 1908 do roku 1979, kdy byl pozemek převeden do majetku Ligy na ochranu ptáků. V tomto lomu dosáhlo hloubení skály 35 metrů pod hladinou moře; byly vystavěny mohutné zdi posíleny opěrnými pilíři, aby se zabránilo zaplavení mořem. (GPS: 48.8034667N, 3.5844156W). Zbytky lomu jsou do dnes viditelné a je možné je navštívit.
Pro zajímavost: zdejší lom společnosti Castel Erek poskytl žulovou dlažbu pro města Paříž, Le Havre, Caen, přístav Granville a přístav Rouen a další. Žuly z ostrova bylo použito i v některých domech v New Yorku. Přestože se ostrov nachází v srdci růžové žuly, ostrovní žula je šedá.
Dne 6. června 1909 byl položen základní kámen kostela sv. Marka, vysvěcený byl 26. června 1910. Postavený byl architekty Emilem Genestem a Claudem-Josephem Lageatem na místě kaple svatého Sauveura (Saint-Sauveur), která byla zničena bleskem.
V 19. století a na počátku 20. století pracovala většina zdejší populace v lomech nebo jako rybáři. Od šedesátých let 20. století dochází i zde k rozvoji cestovního ruchu a i Île-Grande těží z těchto nových pracovních míst. Rozšiřuje se síť obchodů, vznikají creperie, kavárny, restaurace. V přístavech nabízejí stánky přímý prodej všech produktů rybolovu a místní umělci a řemeslníci nabízející návštěvy a prodej ve svých dílnách.
Île-Grande má stanici Ligy na ochranu ptáků (v bývalém velkolomu, viz výše), kde lze sledovat živě video z ptačího ostrova Île Rouzic, ostrova v souostroví Sept-Îles.
I ostrov Île-Grande má megalitické památky (více o dolmenech: https://www.siloto.cz/bretan-pleumeur-bodou/).
Dolmen L’allée couverte de l’Île-Grande (také známý jako Ty-Lia (Kamenný dům) nebo Ty-ar-C’horrandoned) se nachází v centru ostrova. Je orientován ve směru východ-západ. Zachovalá část je 8,5 metrů dlouhá a 1,6 m široká.
Podle pověsti byl tento dolmen domem trpaslíků C’horrandoned. V měsíčních nocích tančili s kolemjdoucími a předpovídali těhotným ženám, zda budou mít chlapce nebo dívku a zda porod bude snadný nebo obtížný.
Neoficiální, ale krásná a hlavně před všudypřítomným větrem skrytá pláž leží nedaleko dolmenu GPS: 48.8033853N, 3.5762403W.
Kolem celého ostrova vede turistická stezka Le Tour de I´lle Grande a je součástí Chemin des Douaniers (Celní stezky), která vede po celém Côte de Granit Rose – Pobřeží růžové žuly.
Ostrov Île-Grande je ideálním místem, kam zmizet a odpočinout si od davů turistů, které se některé dny doslova jako lidská lavina valí po Celní stezce v okolí obce Ploumanac´h. Panuje zde daleko klidnější atmosféra a ostrov je ceněn pro možnost krásných procházek v jeho divoké krajině.
Dnes má ostrov asi 800 obyvatel. Od obce Pleumeur-Bodou, které je součástí, je oddělen úzkým pásem půdy patřící městu Trébeurden.
Trégastel a ostrov Renote
Trégastel
Trégastel je obec nacházející se v departementu Côtes-d’Armor v Bretani, leží mezi Perros-Guirec a Pleumeur-Bodou na Pobřeží růžové žuly (Côte de Granit Rose).
Přímořské letovisko Trégastel má asi 2 400 obyvatel. Počet obyvatel se v letní sezóně zvyšuje pětinásobně. Každý druhý byt v Trégastelu slouží k rekreačním účelům.
Na pobřeží Trégastelu se střídají útesy z růžové žuly s malebnými plážemi s jemným pískem. Pláží má Trégastel dvanáct. Ke Trégastelu také patří řetězec malých ostrůvků rozesetých podél pobřeží.
Na území města se nachází dolmen Kergüntuil a menhiry Sainte Anne a Trémarc’h.
Jednou z hlavních atrakcí Trégastelu je mořské akvárium.
Nejnavštěvovanější částí Trégastelu je ovšem ostrov Renote (Île Renote).
Ostrov Renote
Ostrov Renote (v bretonštině Enez Rennod) je součástí městečka Trégastel.
![Malířská paleta [lang=EN]Painter's palette[/lang]](http://www.siloto.cz/wp-content/uploads/2021/11/Bretan_ostrov_Renote-14r.jpg)
Původně to byl ostrov přístupný pouze při odlivu, ale v roce 1885 byl na stálo uměle spojen s pevninou a stal se z něj poloostrov.
Ostrov Renote byl dne 11. února 1977 na základě vyhlášky z 2. května 1930 klasifikován do kategorie ʺsites pittoresquesʺ (malebná místa).
Takto klasifikované místo ve Francii je přírodní prostor nebo pozoruhodná přírodní formace, jejíž historický, umělecký, vědecký, legendární nebo malebný charakter vyžaduje – ve jménu obecného zájmu – její zachování (údržba, obnovování, vylepšování apod.) a zabránění necitlivému poškozování. Jde tedy o něco jako v Čechách přírodní památku nebo chráněné území.
K této klasifikaci došlo díky bizarním útesům, balvanům a skalním formacím z růžové žuly, které vytvářejí fantaskní tvary a překvapují svým uspořádáním, jež odporuje zákonům rovnováhy. Tyto útvary jsou na ostrově Renote jedny z nejbizarnějších, podobně jako u Ploumanachu. Koneckonců jsou součástí jednoho geologického celku. Z východního konce ostrova Renote je to do Ploumanachu sotva kilometr. Z ostrova Renote je pěkný výhled na hlavní symbol Côte de Granit Rose: maják Mean Ruz známý také jako Phare de Ploumanac’h. Oficiálně se maják jmenuje Phare de Mean Ruz, což pochází z bretonského Maen Ruz a v překladu to znamená Maják z červeného kamene. Nový maják byl totiž postaven roku 1946 na místě původního majáku zničeného na konci druhé světové války ze zdejší růžové žuly a zcela do krajiny zapadá.
Okolo celého ostrova vede při pobřeží stezka. Nejlépe je navštívit Renote při odlivu, kdy moře ustoupí a odhalí všechna skaliska a balvany roztodivných tvarů.
Na pláži Coz Pors poblíž výběžku Beg ar Vir je skála ve tvaru velké krychle přezdívána „Le Dé“ (kostka) (Rocher du Dé) v českých průvodcích nazývaný ʺHlavaʺ, ke kterému je možné za odlivu dojít. Ale je třeba hlídat příliv, který dokáže velmi rychle odříznout cestu zpět suchou nohou. Takových míst je zde více a příliv je velmi rychlý a prudký, na skalnatých útesech je mnoho varovných upozornění.
Na východním konci ostrova je možné (také pouze za odlivu) dát si práci s vyhledáním legendárního útvaru ʺkamenný míčʺ nebo také jednoduše ʺmíčekʺ (La Boulle). Nejideálnější je počkat si po prohlídce skal a obkroužení ostrova (turistická trasa podél pobřeží je dlouhá asi 2 kilometry) na příliv, kdy z dlouhých písečných plání vzniknou malebné pláže.
FOTOGALERIE: https://www.siloto.cz/photogallery/index.php?/category/pobrezi-ruzove-zuly
