Bretaň – Carnac

Bretaní po vlastní ose – 14. městečko Carnac

Carnac (bretonsky Karnag) je obec u zálivu Morbihan na jižním pobřeží Bretaně v departementu Morbihan v severozápadní Francii. Nachází se na na půli cesty mezi středověkým městem Vannes a přímořským letoviskem Quiberon. Známý je především díky mohutné koncentraci megalitických památek v jeho okolí. Ale už od konce druhé světové války se stává vyhledávaným turistickým cílem, přestože Carnacké pláže (a vesměs pláže v Bretani vůbec) nemohou nabídnout tak příjemnou teplotu vody jako třeba Azurové pobřeží na Francouzské riviéře. Poněkud nižší teplotu vynahrazuje Atlantský oceán svou průzračnou vodou, větrem a vlnami, které přejí jachtingu a windsurfingu a hojností ryb, které lákají k sportovnímu rybaření. Nicméně hojně navštěvovaný je (jako celá Bretaň) během celého roku.

A v posledních letech, kdy letní teploty dosahují až nepříjemně vysokých hodnot, se Bretaň stává útočištěm stále většího počtu nejen francouzských turistů. Zatímco srpnové teploty ve vnitrozemí stoupaly přes 40°C, v Bretani bylo příjemných pětadvacet.

V Bretani jsme především kvůli menhirům a výletům k nim, ale v Carnacu (respektive na jeho okraji, přímo u řad Le Ménec) pobýváme několik dní, takže došlo i na několik návštěv městečka. Popravdě na mě celkově nijak ohromujícím dojmem nezapůsobilo (v porovnání třeba s Vitré, Dinanem apod.), ale i v něm je pár zajímavých a hezkých míst. Prošli jsme ho pěšky i projeli autem. Provoz je tu tedy hustý! Zvlášť když se konají trhy nebo nějaká slavnost, což je v podstatě ob den. To je pak určitá část města pro automobily uzavřena a projet nijak neznačenou objížďkou spletí jednosměrek je celkem náročné. Podobné uzávěrky kvůli trhům a slavnostem jsou v každém městečku a obci, které navštívíme. V Carnacu sem tam dojde i k uzavírce silnic vedoucích okolo menhirových řad. Buď se koná placená produkce nějakého představení, nebo se u menhirů natáčí reklama.

V případě, že není času nazbyt, nemá smysl se návštěvou města vůbec zabývat, řady menhirů jsou daleko zajímavější. Čekal-li by vás v Carnacu delší pobyt, pokusím se popsat nejzajímavější místa a akce: trhy, slavnosti a pláže.

Pláže Carnacu

Hlavních pláží má Carnac pět. Pláže popořadě od západu na východ: malé plážičky Plage de Saint-Colomban, Plage de Ty-Bihan a Plage de Legénèse, dlouhá pláž táhnoucí se po celé pobřežní délce města La Grande Plage, následuje Plage de Beaumer a (námi nejoblíbenější) Plage Le Men Du, která leží v těsném sousedství obce La Trinité-sur-Mer, která byla i se svým rozlehlým přístavem do roku 1864 součástí Carnacu.

Le Grand Plage je dlouhá téměř 1,5 kilometru a táhne se skoro po celé délce přímořské části Carnacu. Kolem ní vede frekventovaný Boulevard de la Plage a zvláště rušno je v okolí kina Le Rex a náměstíčka Square Levasseur, kde jsou spousty obchodů, módních butiků, restaurací, denních i nočních podniků, zmiňované kino apod. Místo a prostor, kde to prostě ʺžijeʺ. Uprostřed mumraje si tu stojí menhir a dolmen stručně nazvané Dolmen a Menhir de Carnac-Plage.

Na pláži Le Men Du (GPS: 47.5775783N, 3.0484869W) nebylo takové množství lidí jako na hlavní Grand. Také se nám líbilo, že odliv na velmi pozvolné pláži dosahoval snad 700 metrů a plocha uvolněná oceánem byla obrovská. Skvěle se tu sbírali mušle a škeble. Pozor, na cedulích je jasně znázorněno, od jaké velikosti se mohou sbírat a odnášet. Vlastnoručně nasbíraný oběd není špatný, jen je vše opravdu důkladně propláchnout a umýt od mikroskopických částeček bahna a písku! Také není nejlepší nechat se zaskočit přílivem, který je počátku nenápadný, ale rychle nabírá na síle a pak je proud hodně silný.

Poměrně málo navštěvovaná je i pláž Saint-Colomban, pojmenované podle přilehlé malebné vesničky s kaplí z 16. století. I domy tu jsou krásně starobylé. Odtud se dá dojít i na neoficiální, turistům celkem utajenou pláž (GPS: 47.5780075N, 3.1042775W)

Trhy

Rozsáhlé trhy všeho možného i nemožného se v Carnacu konají ve středu a v neděli dopoledne.

Trh je umístěn mezi ulicemi Rue de Tumulus a Avenue du Rahic, kde je normálně několik parkovišť a parčík. Veškerou volnou plochu zaberou stánky. Parkovat je možné na jiných odstavných plochách. Ta, na kterou jsme přijeli je velká jako fotbalové hřiště (přesněji 90×90 metrů) a je téměř plná. A to jsme si tentokrát dokázali přivstat! Není jediná, ale je nejblíže trhům. Na trhy si totiž přivstávají všichni a vždy je dost plno, ale konají se na obrovské ploše, takže se davy přeci jen rozředí. 

Nabídka je široká a rozmanitá. Od čerstvých plodů moře, sýrů, klobás, ovoce, zeleniny, vína či karamel po oblečení, ložní prádlo, čisticí prostředky, nejrůznější cetky a neskutečné zbytečnosti.
Grilují se kuřata. Grily jsou obrovské, otáčí se na nich snad stovka kuřat! Smaží se palačinky a vaří se mušle.
Čerstvé mušle, ústřice a vůbec plody moře jdou na dračku. V celku jde o příjemný mumraj, kde se dá leccos nakoupit, pojíst a prohlédnout. Něco se vyplatí, něco méně. Na špatné víno snad v Bretani (Francii) nelze narazit. Zkusili jsme pro porovnání jak drahá tak i ta nejlevnější pytlíková. Rozdíl znát byl, ale ani ta v přenosném pytlíku nebyla vyloženě odporná.

Ve čtvrtek v podvečer se v Carnacu konají trhy s výhradně lokálními produkty, místními výrobky a zdejší umělci zde vystavují a prodávají svá díla a výtvory. Konají se v centru města u kostela Église Saint-Cornély de Carnac. Ulice v okolí jsou pro průjezd opět uzavřené. Ve spoustě stánků je zboží rozmanité a hlavně zbavené průmyslově spotřebního šuntu. Není nouze o pouliční hudebníky. A u kostela Saint-Cornély vyhrávají kapely hrající tradiční bretonskou hudbu a tančí se bretonské tance. Podávají se crepes a galettes (slavné bretonské palačinky), které na těchto lokálních trzích (nejen v Carnacu, podobné trhy s místními produkty se konají v každé větší obci) rozhodně nešidí, spíš naopak. Čtvrteční večer se v Carnacu dá strávit velmi příjemně.

Památky a pamětihodnosti Carnacu:

– samozřejmě megalitické řady (viz řady u Carnacu)  

– kostel Saint-Cornély ze 17. a 18. století. (Podle legendy sv. Kornelius právě zde proměnil vojáky římských legií, které ho pronásledovaly po vypovězení z Říma, v kameny – menhiry. Ty jsou také označovány jako Korneliovo vojsko)

– vesnice Saint-Colomban se stejnojmenným kostelem ze 16. století

– kaple La Madeleine

– kaple Saint-Michel a tumulus Saint-Michele

– Maison des Mégalithes (muzeum věnované megalitům)

– Musée de préhistoire

– Dolmeny Mané-Kerioned se svými rytými kameny

– tumulus de Kercado

Tumulus Saint-Michel je megalitická hrobová mohyla, která se nachází východně od Carnacu. Jedná se o největší mohylový hrobový vrch v kontinentální Evropě. Mohyla byla postavena během pátého tisíciletí před naším letopočtem.

Saint-Michel tumulus se sestává z hromady zeminy a kamenů dlouhé 125 metrů, široké 50 metrů a vysoké 10 metrů. V roce 1862 zde vědci objevili centrální komoru, která obsahovala předměty jako sekery, perly, pazourkové nástroje a sillimanit (minerál používaný k výrově šperků). Předměty jsou vystaveny v Musée de préhistoire v Carnacu.

Od roku 1889 je chráněn jako „Monument historique“ (Národní kulturní památka).
Interiér tumulu byl po prozkoumání opět zasypán a je nepřístupný.
Na vrcholu tumulu stojí kaple Chapelle Saint-Michel (kaple svatého Michala).

Po příjezdu do Carnacu jsem od naší hostitelky jako kuřák vyfasoval přenosný popelníček v rámci boje místních proti znečišťování města a okolí. Radnice v Carnacu je rozdává zdarma místním i turistům. A opravdu, jedné věci se nedalo nevšimnout: na žádné fotografii jakéhokoli místa v Bretani jsem neobjevil jediný vajgl. Mimochodem, docela jsem ji překvapil, že jsem si přivezl vlastní, hezčí a skladnější. Popelníček.

Ale abychom příliš neidealizovali: v Bretani je sice pomálu nedopalků, ale je tu přehršle plotů. Ploty jsou téměř všude a navíc povětšinou z ostnatého drátu. Na nějaké volné procházky lesy můžeme v Bretani zapomenout. Jednak díky hustému a značně pichlavému porostu a jednak díky všudypřítomným plotům z ostnatého pletiva se zašlými cedulkami ʺpropriété privée (soukromý majetek)ʺ. A v neposlední řadě také díky tomu, že tu příliš lesů není. Jde spíš o značně zarostlé, zcela neprostupné háje. Skutečnými lesními komplexy jsou snad pouze Brocéliandský les, který je ovšem z 90% soukromý a ne zcela otevřený toulkám a státní les Huelgoat, hojně navštěvovaný turisty. Jak to s ostnatými ploty řeší místní fauna, jsem raději moc nepromýšlel.

[Ukázat prezentaci]

VÍCE FOTOGRAFIÍ NA SILOTO PHOTO GALLERY: BRETAŇ

B R E T A N Í   P O   V L A S T N Í   O S E   –   O B S A H